Otakarův příběh

V jednom zdánlivě pěkném a starém činžovním bytě, kde by se dal prach i krájet a slunce přes špinavá okna ani do obývací místnosti svými paprsky nedosáhlo, někdo zakašlal. Tedy někdo, spíše něco. Byl to ušák. To velké pohodlné křeslo. S tak mohutnýma ušima, že by se na nich dalo samo sedět. Pokud by mělo lidskou podobu, lidé by mu říkali Otík. Hádejte proč. Ale byl to přeci jen ušák a jeho příbuzní ho oslovovali „Otakare“.

Při kašlání se rozvířil prach po celé místnosti a světla zase o něco trochu ubylo. „Otakare! Použil jsi dnes inhalátor?“ ozvalo se z opačné strany přísným, ale lehce zděšeným hlasem. „Nepoužil Sofanko, už je prázdný“ odpověděl ušák bolestným chrapotem. Abyste to chápali, Otakar již od dob vídeňské secese trpěl prachovým astmatem, proto ten kašel a zděšená otázka. Sofanka byla jeho starší manželka, velmi elegantní letitá lenoška s drobnými nožkami a zdobenými kotníčky. Vskutku dáma na úrovni. Poznali se jednou v jednom brněnském kubistickém domě na večírku u Almarových, když Sofanku neodbytně obtěžoval velmi neurvalý empírový taburet Ludvík. Když to tenkrát Otakar zpozoroval… Počkejte, to je zase jiný příběh, o tom až příště.

„U kousavého roztoče! Bůhví, kdy se nám podaří inhalátor zajistit, než si vykašleš celý podsedák! Co budeme dělat drahý?“ začala poněkud hystericky panikařit Sofanka. Otakar si sám ničím nebyl jistý, ale věděl, že Sofance nečiní dobře se takto strachovat. Přeci jen, jsou oba již v jistém věku a Sofanka má slabé pružinky, které velký tlak už nemusí vydržet a to pak když někomu takto rupne pružina… O tom se raději bavit nebudeme. „Pokud Vám do toho mohu vstoupit“ proneslo maličké štokrle Ivánek schované pod několika kilogramy novin večerního vydání, „tak starý botník Eda povídal, že často slýchává kolemjdoucí na chodbě, kteří se zastaví před našimi dveřmi a telefonují. Říkal něco o klíčích nebo zámečníkovi, už si nepamatuji, asi nějaký pan Zetka“ „To už ale huhláš nějaký ten pátek, Ivánku“ přidal se do konverzace masivní stolek Jarolím s opaxitovou deskou, která na sobě měla nespočet abstraktních kruhů od špinavých šálků. „Sem už nikdo nevkročí… Jen se podívej, jak to tu vypadá! Podívej se na nás!“ čílil se Jarolím již známý svým pesimismem.

Jakmile toto Jarolím rozezleně pronesl, začaly se od vchodu do bytu rozeznívat lupičské zvuky. Všechny nábytkové v tu ránu zpozorněli a zdřevěněli. Někdo se montoval v zámku a navíc nebyl sám. Kdybyste tak cítili tu napjatou atmosféru uvnitř bytu, dala by se i štípat. Najednou líbivým zvukem zavrzaly dveře, objevilo se trochu žlutého světla z chodbových svítidel a do bytu vstoupili dvě osoby – muž ve špinavém pracovním oděvu a elegantní žena v červeném kostýmku a bílých lodičkách. Procházeli společně zanedbaný byt a něco si mezi sebou velmi tichým a klidným tónem povídali a pořád si na něco ukazovali. Zanedlouho odešli.

„Kdo to byl? A co tu chtěli?“ znělo nejen v myšlenkách Otakara, Sofanky a dalších zaprášených přátel. V tomto kruhu následně debatovali a vytvářeli konspirační teorie o bazarových lovcích a jiných postavách. Tyto úvahy jim nedaly spát. Ve všech místnostech se nervozitou z možných budoucích scénářů vířil prach a napínaly pružiny.

Za několik dnů se rozrazily dveře bytu a vešlo několik osob. Asi tak 9. Ne asi. Přesně 9. Byla i mezi nimi paní v červeném kostýmku. Dneska však neměla kostýmek, ale červené montérky a pro změnu bílé tenisky. Měla na tváři milý úsměv a zářilo z něj velké odhodlání. Pružiny nabytků se napínaly čím dál více. Těch 9 lidí, nebo kolik to bylo, začalo přemisťovat nábytek směrem k východu, uklízet prach, vynášet odpadky. Do bytu umytými okny začaly pronikat paprsky slunce, které však nábytkům nedodaly ani trochu optimismu. „Co se s námi bude dít? Máme nějakou naději?“
„Zetko?! Už víš, co s tímhle?“ ptal se jeden z dělníků paní v červených montérkách. „Ano, vím. Uvidíš. Zatím to tak nechte, prosím.“

„Mami!“ ozvalo se najednou od dveří a do bytu vběhl chlapec ve veselých žlutých šortkách, takových jako jeho úsměv. Skočil paní Zetce do objetí, ale zanedlouho začal kašlat. „To ten prach zlato, máš s sebou inhalátor?“ zeptala se matka starostlivě svého syna. Bezeslovnou odpovědí jí byl malý přístroj, který chlapec vytáhl z kapsy a použil ho. Poté inhalátor odhodil na křeslo, tedy na Otakara, a odběhl do kuchyně. Ušák Otakar si vyměnil nadějný pohled se Sofankou. „Sofanko, řekni mi prosím, jestli je čistý vzduch, musím to zkusit! Takovou šanci už mít nemusím“. Jakmile se nikdo nedíval, Sofanka předala Otakarovi signál zaškrábáním dřevěnou nožkou o podlahu a tak si Otakar trochu z chlapcova inhalátoru šluknul. Po dlouhé době opět cítil svou výplň. Měl krásný pocit.

Sofanka, Ivánek i Jarolím pozorovali Otakara, jako kdyby byl nějaký narkoman, i když věděli, že inhalátor je něco, co dokáže zachránit to, co má pod čalouněním. „Příteli, je ti už lépe?“ položil otázku Jarolím směrem k Otakarovi. Ušatý Otakar ve svém stavu blaženosti nedokázal ani odpovědět a jen si to užíval. Jeho uvolnění však náhle vystřídalo zděšení při pohledu na dělníky, kteří do bytu vnášeli nové a velmi mladistvé nábytky.

Pubertálně zmalované židle, jejichž pronikavý chichot se rozezníval po celém domě, extravagantní čalouněnou postel, která hýřila vysokým sebevědomím, čistě bílé skřínky se svatými výrazy a vestavěnou září nad jejich horními stěnami a pak… ušaté křeslo! „To snad ne! Vymění nás! Je s námi ámen!“ začal panikařit Otakar a křičet na celou místnost. Všichni nábytkové zpozorněli a zaměřili svůj pohled na ušatého Otakara. Postarší nábytkové pochopitelně sdíleli své hlasité obavy s astmatickým ušákem. „Uklidněte se!“ zaznělo mladým, ale silným hlasem. „S nikým ámen nebude! Zetka se o to postará.“ Všechny pohledy se nyní upřely na nového ušáka, jehož odvážně modré strakaté čalounění vyčnívalo mezi všemi nábytky. „Jmenuji se Lukas. Přinesli mě a ostatní k Vám domu od Zetky. Nemusíte se bát.“ „A kdo je herdek ta Zetka?“ vyštěkl nevrle stolek Jarolím, celý rozčilený div mu nepopraskala jeho opaxitová deska. „Zetka? Vy nevíte, o koho jde?“ divili se chichotavé židle. „Zetka je někdo, kdo nás činí domovem“ klidným jemným hlasem odpověděly skřínky v bílém.

Napsala Delarous a ilustrovala Adéla Níčová

Prodejce českého nábytku na míru

Otakarův příběh

Napište nám

Prodejna Frýdek - Místek